Porotní soudy

Historie

HISTORIE POROTNÍCH SOUDŮ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY

Období rakouské monarchie

Laický prvek se na území Rakouska a pozdějšího Rakouska-Uherska začal realizovat po revolučním roce 1848, a to zčásti jako odraz předchozích demokratických změn Francouzské revoluce.

Porotní soudy ztělesňovaly představy měšťanstva o občanské kontrole a o jejím podílu na soudním rozhodování. Na skutečný politický význam porotních soudů ukazuje i to, že vznikly nejprve jako poroty tiskové (patent č.1151/1848 ř. z.), kterým bylo svěřeno rozhodování o vině v trestním řízení proti autorovi či vydavateli tisku. Již v roce 1852 byly však zrušeny a k jejich znovuzavedení došlo až v roce 1873 vydáním trestního řádu. Tehdy byly poroty zavedeny, aby rozhodovaly o vině v trestním řízení o zločinech, tj, na úrovni sborových soudů první instance. Současně ale byla zakotvena možnost zastavovat činnost porot za výjimečného stavu.

Svým složením byly porotní soudy výlučně obsazovány příslušníky majetných vrstev společnosti. Mohli v nich zasedat jen muži, kteří byli zapsáni do voličských seznamů pro volby do obcí, tedy na základě majetkového censu.

Období první republiky

V samostatném Československu byly poroty upraveny zákonem č.278/1919 Sb., o sestavování seznamu porotců a byly zakotveny ještě v ústavě z roku 1920, přičemž výše zmíněný zákon byl derivován zákonem č.232/1946Sb., o porotních soudech, jenž byl s konečnou platností zrušen trestním řádem z roku 1950. Nicméně porotní soudy nebyly na základě vládních nařízení využívány, přičemž oficiálně je zrušil zákon č.319/1948Sb., o zlidovění soudnictví.

Poválečné Československo

Tendence k laickému soudnictví byla v Československu prosazena zákonem č. 232/1946Sb., o porotních soudech, kterým byly porotní soudy obnoveny. 

Tento orgán měl působnost v závažných trestních věcech (poroty rozhodovaly o politických zločinech a přečinech a o „těžkých zločinech“, tj. zejména o těch, za které hrozil trest smrti či odnětí svobody na více než pět let). Porotní soudy se skládaly z tříčlenného soudního sboru a dvanáctičlenné poroty. Porotci byli losováni ze seznamů oprávněných voličů, z nichž byly vymazány osoby nezpůsobilé pro výkon funkce porotce. Obě strany řízení přitom měly tzv. zamítací právo bez udání důvodu. Na rozdíl od anglosaských porot mohli členové poroty např. pokládat (pokud k tomu byli předsedou senátu vyzváni) vyslýchanému dotazy a dokonce mohli požadovat provedení dalších důkazů.

Zcela zásadní byla ovšem skutečnost, že porotci spolurozhodovali i o otázce právní, když jim bylo umožněno zodpovídat dotazy soudců na konci hlavního líčení, které se mohly týkat i právní kvalifikace trestného činu. I konečné právní rozhodnutí bylo vytvářeno kooptací soudců a poroty po její závěrečné debatě (porota poté jednala společně se soudci, aby si následně vybrala své tři zástupce, přičemž až teprve toto šestičlenné těleso hlasovalo o rozsudku).

Československo po roce 1948

Prostřednictvím Ústavy z roku 1948 se stal součástí československého právního řádu legální pojem „soudce z lidu“. Zakotvena také byla jejich rovnost se soudci profesionály. Ustanovení Ústavy pak odkazují na zvláštní právní předpis, kterým je zákon č. 319/1948Sb., o zlidovění soudnictví, jenž zároveň zrušil zákon o porotních soudech.

Zákon č. 319/1948Sb., o zlidovění soudnictví zavádí soudce z lidu jak do řízení občanskoprávních, tak ve věcech trestních, a to do všech článků soudní soustavy (včetně soudu Nejvyššího). 

Trestní věci rozhodovaly okresní soudy v senátech složených z předsedy (soudce z povolání) a dvou přísedících – soudců z lidu. Pokud však rozhodoval okresní soud o trestných činech, za něž bylo možno uložit trest smrti či trest odnětí svobody vyšší než deset let, rozhodoval v pětičlenných senátech složených z předsedy a jednoho dalšího soudce z povolání a tří soudců z lidu jako přísedících.

U krajských soudů, pokud rozhodovaly jako soudy první instance, bylo rozhodováno v tříčlenných senátech – vedle předsedy tvořenými dvěma soudci z lidu. Jako odvolací soud rozhodoval krajský soud v senátech složených ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu. Soudci z lidu se objevovali i v senátech Nejvyššího soudu a i u zdejších pětičlenných senátů měli početní převahu tří přísedících.

Ve všech případech tak byla zajištěna převaha laického prvku nad profesionálním.

Podmínkou výkonu funkce soudce z lidu bylo státní občanství, věk nejméně 30 a nejvýše 60 let, zapsání ve voličském seznamu a občanská bezúhonnost. Funkce soudce z lidu byla pojímána jako občanská povinnost a nebylo možné se této povinnosti bez vážných důvodů zprostit. Zvláštní podmínkou pro její výkon pak byla mimo jiné státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení. Seznamy osob vykonávajících funkci soudců z lidu vytvářely okresní národní výbory, k Nejvyššímu soudu je pak jmenovala vláda.  Soudce z lidu měl právo na náhradu hotových výdajů a ušlé mzdy.

Tento zákon tak zakotvil v soudnictví laický prvek ve snaze ovlivnit rozhodování soudů tak, aby to bylo v zájmu nově nastupujícího komunistického režimu. Tím byly navíc přetrhány vazby na předválečný porotní systém, který vycházel z tradičních principů, že laičtí porotci rozhodují o vině, zatímco soudce rozhoduje o trestu a o průběhu soudního řízení.

Ústava z roku 1960 v trendu zlidovění soudnictví pokračovala, když přistoupila na koncept lidových soudů. Zůstal zachován princip rovnosti soudců z povolání i z lidu. Dále pak tato Ústava zavedla i tzv. místní lidové soudy, které měly přispět k upevňování socialistické zákonnosti, k zajišťování společenského pořádku a pravidel socialistického soužití.

Místní lidové soudy upravené v zákoně č. 38/1964 o místních lidových soudech (dále jen MLS) řešily méně závažné případy porušování socialistické zákonnosti narušující zejména společenský pořádek a „soudružské“ soužití občanů, drobné majetkové spory a dokonce i bagatelní trestné činy, pokud na ně byly delegovány prokurátorem. Vznikaly buď při obcích nebo průmyslových závodech a rozhodovaly v tříčlenných senátech. 

Místní lidové soudy se zřizovaly v obcích nad 3000 obyvatel a průmyslových podnicích rozhodnutím rady okresního národního výboru a na návrh odborové organizace nebo místního národního výboru. Jejich členové byli volení aklamací na shromáždění občanů. Za kandidáty byli péčí místních orgánů KSČ navrhováni občané, kteří mohli být svou prací a životem příkladem ostatním. V duchu tehdejšího „třídního přístupu“ při obsazování všech veřejných funkcí byla při výběru kandidátů zajišťována převaha občanů dělnických profesí. Za soudce MLS byli v menší míře vybíráni také soudci okresních soudů, tedy profesionálové, kteří tuto činnost vykonávali dobrovolně, nad rámec svého zaměstnání, a měli přispět k odbornosti práce MLS. Pro volbu soudce MLS platila dolní věková hranice 21 let, funkční období bylo dvouleté. V zákoně byla zakotvena možnost odvolání soudce pro ztrátu důvěry voličů. Odvolacími soudy pak byly soudy okresní.

Ke konci roku 1961 bylo v ČSSR evidováno 667 MLS a jejich počet každým rokem mírně vzrůstal, roku 1963 na 879. MLS ke konci roku 1961 projednaly asi 25% případů trestné činnosti, která jim spadala do kompetence. V občanskoprávních věcech mohly být MLS projednávány drobné a jednoduché spory.

Zákon o MLS zdůrazňoval rychlost jednání – rozhodnutí ve věci mělo být zpravidla vyhlášeno do 30 dnů od podání návrhu. MLS existovaly poměrně krátké období necelého desetiletí. Na konci roku 1969, po změně politického kurzu vládnoucí strany, byly zrušeny. V soudnictví byl totiž položen důraz na přísnější represi i u méně závažných porušení předpisů a této tendenci MLS neodpovídaly. Byly zrušeny zákonem o přečinech č.150/1969Sb. z 18. prosince 1969.

Změny složení senátů krajských soudů ve prospěch profesionálního prvku v druhoinstančním řízení přinesl zákon č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů. Z tohoto je zřejmé jisté slábnutí koncepce zlidovění a ústup soudců přísedících pouze do těch nejnižších příček soudní hierarchie.

Dále pak zákon č. 19/1970 Sb., o organizaci soudů a volbách soudců v některých případech na úrovni okresních soudů (a vojenských obvodových) umožňuje rozhodování samosoudcem. Podstatná změna nastala u soudů nejvyšších, kde laický prvek zcela a definitivně vymizel. Prvně je také uplatněn požadavek dobrovolnosti výkonu této funkce.

Období po roce 1989

Zákonem č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích došlo ke změně terminologie a namísto pojmu soudce z lidu bylo uzákoněno jejich označení jako přísedící. Nově pak bylo v zákoně č,. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky upravena určitá neslučitelnost funkcí, což je projevem nyní aplikované koncepce dělby moci v zemi.

Ke dni 1.1.1994 byly s definitivní platnosti zrušeny vojenské soudy, čímž skončila celá jedna kapitola laického soudnictví na našem území.